Rašeliniště Kozohlůdky
Ekologická stabilita krajiny a ÚSES
Nepřírodní biotopy přispívají ke zvýšení ekologické stability krajiny. Poskytují útočiště řadě druhů a působí pozitivně na druhovou rozmanitost i ve svém okolí. Často rovněž fungují jako důležité migrační trasy pro řadu organismů. Rovněž mohou poskytovat řadu ekosystémových služeb, například přispět k zadržování vody v krajině, či poskytovat útočiště pro přirozené predátory hmyzích škůdců a tak snižovat škody zemědělcům. V neposlední řadě působí jako zajímavý krajinný prvek. Ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat rušivým vlivům a vyrovnávat je. Stabilní ekosystém je schopný přes působící stres, jakým jsou například lidské zásahy, nepříznivé klimatické podmínky, katastrofické události apod., dále poskytovat cenné ekosystémové služby. Do ekosystémových služeb patří například poskytování esenciálních zdrojů, jako je sladká voda, regulace klimatu a vodního režimu, zajištění úrodnosti půd nebo rekreační a estetické služby. Cílem ochrany stability kromě zachování ekosystémových služeb i zachování přírodní rovnováhy krajiny, tedy takového stavu, kdy se krajina autoregulačními mechanismy udržuje ve stabilním stavu – tj. nedochází k rozsáhlým úhynům populací, změnám (mikro)klimatu a vodního režimu, chemismu půd a vod. Ekologická stabilita společenstva je dávána do souvislosti s jeho celkovým druhovým bohatstvím. Například smíšený les lépe odolává chorobám, parazitům a extrémním výkyvům klimatu, než smrková monokultura. Existují však i příklady velmi odolných, druhově chudých společenstev. Mezi ně můžeme počítat například rákosiny, či druhově chudé kyselé bučiny. Pokud se ale na ekologickou stabilitu podíváme ve větším měřítku, tedy v měřítku krajiny, lze obecně říct, že krajina s více typy společenstev je stabilnější, než krajina méně rozrůzněná. Nicméně žádoucím stavem zůstává, aby byla zachována pokud možno co nejvyšší biodiverzita společenstev.
Územní systémy ekologické stability Pro ochranu ekologické stability byl v České republice vyvinut tzv. Územní systém ekologické stability (ÚSES). ÚSES pracuje zejména na základě „teorie ostrovních ekosystémů“. Ta předpokládá, že druhové bohatství ostrovů v moři je závislé jednak na velikosti ostrovu a jednak na vzdálenosti od dalších ostrovů. Důležitým faktorem pro udržení biodiverzity na jednotlivých ostrovech je možnost migrace druhů mezi jednotlivými ostrovy. „Kvalitní“ ostrovy se silnými populacemi druhů mohou dosycovat i méně kvalitní ostrovy a celkově tak zvyšovat biodiverzitu. Nyní si však představme místo moře člověkem intenzivně využívané oblasti, jako jsou pole a zastavěná území a místo ostrovů si představme „ostrůvky biodiverzity“ v podobě přírodě blízkých lokalit – lesy, skály, druhově bohaté louky a stepi atd. V tuto chvíli získáme základní jednoduchý obrázek o fungování ÚSES. ÚSES pracuje celkem se 3 skladebnými prvky – biocentry, biokoridory a interakčními prvky. Biocentra jsou základním funkčním prvkem ÚSES. V naší představě tvoří ony „ostrovy“ v moři. V biocentrech umožňují dlouhodobé přežívání značné části u nás žijících organismů. Biokoridory plní funkci migračních tras- zprostředkovávají bezproblémovou migraci jedinců mezi biokoridory. Je důležité zajistit, aby biokoridory byly v minimální možné míře přerušovány pro zvěř nepřekonatelnými bariérami, jako jsou dálnice a rychlostní silnice. Posledními skladebnými prvky ÚSES jsou interakční prvky. Tato skupina zahrnuje lokality, které nejsou napojeny na biocentra a biokoridory. Jsou to solitérní lokality, nicméně s pozitivním vlivem na okolí. Často se jedná například o stromové aleje podél cest, solitérní remízky v polích, či městské parky.
Ekologické funkce lokality Klimatické změny se v našich zeměpisných šířkách projevují mimo jiné nárůstem počtu dnů s vysokými a tropickými teplotami, výrazným úbytkem srážek v průběhu roku a poklesem hladin podzemních vod. V těchto souvislostech hrají v kulturní krajině čím dál významnější roli rašeliniště, která s větším či menším poškozením přečkala odvodňování, těžbu rašeliny i exploatační způsoby hospodaření. Rašeliniště fungují jako velké houby, které jsou schopny v územích zadržovat obrovské spousty vod. Tím zlepšují lokální vláhové i energetické bilance a zároveň přispívají ke zmírňování negativních důsledků povodní.
