česky english deutsch <<< >>>

Odval Dolu Mayrau

Společenstva obratlovců

Společenstvo obratlovců využívající odval k životu, k rozmnožování a ke shánění potravy je poměrně pestré. Svým složením je charakteristické především pro biotopy lesa, lesních světlin a lesních okrajů a částečně také pro biotopy řídkých trávníků a urbanizovaného ú­zemí.

Biologickými a ekologickými průzkumy byla na odvalu prokázána přítomnost 3 druhů plazů, 42 druhů ptáků a 4 druhů savců. Z plazů je pozoruhodná silnější populace ještěrky obecné a výskyt užovky obojkové. Savci jsou reprezentováni zajícem polním, kunou skalní, prasetem divokým a srncem obecným.

Ohrožené a zvláště chráněné druhy obratlovců

Užovka obojková (Natrix natrix) je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých. Užovka obojková je náš nejběžnější had, kolem štíhlého a dlouhého těla má 19 řad šupin. Hlavu mají mírně odlišenou podle pohlaví. Samice ji mají širší, zploštělejší a mají zřetelnější krk. Samci ji mají méně odlišitelnou od krku a protáhlejší. Dosahuje délky 100–120 cm. Největší exempláře v jižních oblastech však dosahují až dvoumetrové délky. Barvu má různou, obvykle tmavě zelenou nebo hnědou, s charakteris­tickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Existují i exempláře šedé či černé, břicho mají však všechny užovky světlejší.

Vyskytuje se většinou v blízkosti vody. Živí se obojživelníky a rybami, ale příležitostně i savci (drobnými hlodavci), ještěrkami a hmyzem. Přes zimu ulehá do zimního spánku a páří se krátce po jarním probuzení v dubnu až v květnu. Předtím se však vždy ještě svléká. Její vejce jsou dlouhá asi jen 3 centimetry, s kožovitým povrchem. Jsou kladena po osmi až čtyřiceti kusech v červnu a v červenci. Většinou jsou kladena v náplavových hromadách u řek, do hromad dřeva, listí a podobně. Známé jsou také případy, kdy klade svá vejce do kompostu. Mláďata se líhnou po šesti až deseti týdnech. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Mladí hadi jsou dlouzí 15 až 20 centimetrů a jsou samostatní ihned po vylíhnutí. Užovka obojková je ve srovnání s ostatními hady neobyčejně rychlá, dokáže vyvinout rychlost až 6,7 kilometrů za hodinu.

Protože nemá jedový aparát, na obranu produkuje pouze zapáchající tekutinu z kloaky, nebo předstírá smrt (tento obranný mechanismus se nazývá thanatoza). Někdy předstírá také útok, ale neotvírá při něm čelisti. Pokud ani tento způsob obrany nezabere, tak kouše. Největším nepřítelem užovek je člověk, dalšími pak jezevci, ježci, kočky a draví ptáci. Užovky mají jedovaté sliny, které působí hlavně na obojživelníky. Pro člověka však nepředstavují vůbec žádné nebezpečí.

Užovka obojková

Včelojed lesní (Pernis apivorus) je dravý pták z čeledi jestřábovitých. V Červeném seznamu je uveden v kategorii EN – ohrožené taxony a je zvláště chráněn jako silně ohrožený druh. Je o něco větší než káně lesní, dorůstá délky 52 – 59 cm, v rozpětí křídel měří 113 – 135 cm a dosahuje hmotnosti 580 – 950 g.

Svrchní strana jeho těla je hnědavá, zbarvení spodní strany je u mladých i dospělých ptáků značně variabilní a pohybuje se od bílé přes různě skvrnitou až po jednolitě hnědou. Samec má hlavu převážně modrošedou, samice hnědou (někdy také s trochou modrošedé). Ozobí je u obou pohlaví šedé, oko žluté. Mladý pták má hustěji proužkované letky a světlejší pruh ve tvaru U na svrchních krovkách ocasních. Ozobí je u něj žluté, oko tmavé. V letu připomíná káně lesní, od níž se liší užšími křídly s tmavě lemovaným zadním okrajem a tmavou skvrnou v ohbí, menší vyčnívající hlavou a delším ocasem s dosti velkou mezerou mezi tmavými pruhy u kořene a širokou koncovou páskou. Létá pomaleji s pružnějšími rázy křídel, při kroužení drží křídla téměř vodorovně a nikdy se netřepetá na místě jako poštolka obecná.

Včelojed lesní – autor: Andreas Trepte, zdroj: wikipedia

Včelojed je dravec potravně specializovaný především na požírání vos a jejich larev. Při hledání potravy většinou sedí na stromě a pozoruje letící hmyz. Jakmile objeví jeho hnízdo, sletí k němu na zem, rozhrabe ho silnými pařáty a zobákem z něj vytahá plástve s larvami. Před vosími žihadly ho chrání velmi husté peří kolem zobáku a očí připomínající šupiny. Někdy si potravu obstarává i chůzí po zemi, po které umí velmi rychle běhat. Kromě vos občas požírá i jiné bezobratlé živočichy, např. čmeláky a zvláště při nedostatku hlavního potravního zdroje i drobné obratlovce, nejčastěji žáby. V mimohnízdním období byla ojediněle zjištěna také rostlinná potrava tvořená plody a semeny.

Hnízdí jednotlivě a teritoriálně, hnízdní okrsky sousedních párů se však mohou překrývat. Hnízdění probíhá jednou ročně od dubna do června. Snůšku tvoří zpravidla 3 plavá nebo okrově žlutá, hustě hnědě, červenohnědě, případně tmavě fialově skvrnitá vejce. Na vejcích sedí samice i samec, mláďata se líhnou po 28 – 38 dnech. Pohlavní dospělosti ptáci dosahují po dvou letech života. Nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka byl téměř 29 let. Včelojed se vyskytuje na většině území ČR, hlavně v nížinách a ve středních polohách. Hlas dospělého jedince

Vrabec polní (Passer montanus) je menší a úhlednější než vrabec domácí. Žije téměř v celé Eurasii kromě nejsevernějších oblastí, kde je omezen zhruba 68. stupněm severní šířky. V asijské části areálu chybí na většině Blízkého Východu a v Indii, naopak osidluje jihovýchodní Asii, včetně některých ostrovů. Je částečně tažný. Mimo svůj areál byl do některých míst úspěšně introdukován, v Austrálii se vyskytuje v Melbourne a v některých dalších částech, v USA existuje populace v okolí Saint Louis, dále byl vysazen mj. na Filipíny a v Mikronésii.

V Červeném seznamu zařazen do kategorie – málo dotčené taxony. Celý vršek hlavy je kaštanově hnědý. Na bílých tvářích je výrazná černá půlměsíčitá skvrna, k týlu vybíhá bílý límeček, přerušený na šíji. Má černě čárkovaný hnědý hřbet, výraznou bílou křídelní pásku, malý černý podbradek, uzdičku a zobák. Zespodu je kouřový. Samička vypadá stejně jako samec. Šat mláďat je matnější, hlavu mají světle hnědou a na hrdle tmavší skvrnu. Nejraději má oblasti s poli, kde se střídají otevřené prostory a porosty starých dutých stromů, okraje listnatých lesů, staré sady a aleje i porosty podél vodních toků. Téměř nikdy ho nespatříme v obytných městských čtvrtích, v nejlepším případě v parcích a zahradách se starými stromy. Výjimku tvoří severní populace, kde na vysokém severu hnízdí jen ve vesnicích, také směrem na východ přibývá v urbánním prostředí, a to zvláště tam, kde nežije vrabec domácí.

Vrabec polní – autor: Andreas Trepte, zdroj: wikipedia

Hnízdí v koloniích nebo jednotlivě. Hnízda jsou nejčastěji ve stromových dutinách, ptačích budkách, řidčeji ve štěrbinách budov, skalních děrách, ve stěnách hnízd čápů a velkých dravců. Dovede však postavit i kulovité hnízdo v korunách stromů. Hnízdo je nepořádná, ale teplá hromada ze stébel, kořínků, slámy, mechu a zbytků listů, s měkkou výstelkou z peří. Má postranní vchod a někdy jsou do něj zastrkány květy. Ptáci spí i mimo dobu hnízdění ve svých dutinách, přesto můžeme po chladných zimách pozorovat vrabce s omrzlými prsty. Hnízdí od dubna do srpna. Mívá většinou 2 – 3 snůšky se 4 – 6 silně variabilními vejci. Sedí oba rodiče. Potrava se skládá ze semen, obilí, poupat, ovoce a hmyzu.

Hlas dospělého jedince

Žluna zelená (Picus viridis) je středně velký šplhavý pták z čeledi datlovitých. Tento nápadný pták má několik anatomických adaptací pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří zajisté silný zašpičatělý zobák, vhodný pro rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá při zachycování na kmeni stromů, nepříliš dlouhý, ale přesto silný ocas, který má funkci opěrnou, a v neposlední řadě i ochranné zbarvení.

Žluna zelená – autor: Thomas Kraft (ThKraft), zdroj: wikipedia.cz

Žluna tráví podobně jako datlové a strakapoudi většinu času na stromech, za potravou však často slézá i na zem. Téměř výhradně do nemocného a měkkého dřeva si hloubí dutiny s nevelkým vletovým otvorem, často však obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků. Přes léto ji slouží jako hnízdiště a v zimě je využívá především jako místo na nocování. Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které ze svých úkrytů získává díky svému lepkavému, až 10 cm dlouhému jazyku, často požírá i hmyz. Hnízdí od dubna do července a ročně klade 5 až 7 bílých vajec.

Hlas dospělého jedince

Zajíc polní (Lepus europaeus) je hojně rozšířený druh z čeledi zajícovitých. Je uveden v  Červeném seznamu jako ohrožený druh. Žije na velkém území Evropy, na severu zasahuje až do Skandinávie a Skotska. Obývá i západní Asii. Jako nepůvodní druh se dnes však vyskytuje např. i na území Jižní Ameriky nebo v Austrálii. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů aj., kde je díky svému hnědému zbarvení velmi dobře zamaskován. Zajíc polní žije samotářsky, v malé hloučky se zajíci sdružují jen v době páření (honcování), to začíná převážně v únoru, ale za teplého počasí i v lednu nebo v prosinci a trvá až do srpna nebo do září. Vidíme-li tedy na poli pobíhat více zajíců, první z nich je říjná zaječka a za ní průvod zajíců. Březost trvá 42 dnů a rodí se 2 až 5 mláďat. Díky necitlivým zemědělským postupům na území mnoha evropských států jeho populace klesá.

Zajíc polní – autor: Hans-Jörg Hellwig, zdroj: wikipedia.cz

GPS pozice

N 50° 9.833', E 14° 4.849'
[GPX]

[MAPY.CZ]

Kontakty

Taggmanager, o.s.
Richard Žižka
e-mail:rzizka@taggmanager.cz
http://www.dohaje.cz