Ze Sobotky do Libuně
Libuň
První písemné zprávy o obci jsou již z druhé poloviny 14. století, v té době byla i fara. Zajímavé je, že sousední osada Čimyšl byla v té době městečkem. V tomto období patřila Libuň pánům z Vartenberka, trosecké vrchnosti. Ke konci 15. století měli panství v držení kostečtí Zajícové z Házenburka, později Šelmberkkové a Bibrštejnové. Roku 1559 prodal Kryštof z Lobkovic Trosky Jindřichovi ze Smiřic a od té doby patřily i s Libuní k panství hruboskalskému. V okolí bylo několik malých tvrzí a hranice panství se často měnily. Např. Libunec náležel od konce 16. století k panství velišskému. V samotné Libuni býval dvůr, který patřil roku 1587 Semínovi ze Semína, v 17. století rodině rytířů Matyášovských. V husitských obdobích byl celý kraj protestantský. Po bitvě na Bílé hoře nastala tuhá rekatolizace. Fara nebyla obsazena, služby boží vykonávali kněží z Turnova a Lomnice. Na obracení lidu na katolickou víru se podíleli i jičínští jezuité. Ti však často užívali násilných metod za vojenské asistence. To vyvolalo v roce 1629 na hruboskalském panství ozbrojené selské povstání, které skončilo zavražděním jezuity Matěje Burnatia a jeho žáka Rokyty rozlícenými sedláky na farské zahradě v Libuni. Následovalo potlačení rebelie vojskem. V roce 1689 byl Burnatiovi postaven pískovcový sloup (významná arch. památka).
