Ze Sobotky do Libuně
Libunecké rašeliniště
Libunecké rašeliniště je zajímavé tím, že vůbec není rašeliniště, ale slatiniště. Významný rozdíl mezi dvěma typy bahna zaznamenal Ottův slovník naučný před více než stoletím: „V novější době činí se zásadní rozdíl mezi rašelinou a slatinou. Pod pojmem „rašelina“ rozumí se rašelina horní, z vrchovišť, která vznikla ponejvíce z mechu sfagnum. Jelikoš není ve styku se spodní vodou, má málo minerálních látek. Slatina je „rašelina“ luční, která vznikla z porostů pod vodní hladinou, proto je minerálními látkami bohata. Podle druhu mineralisace rozeznávají se slatiny železnaté,sirnaté a salinické.“ Libunecké peloidní usazeniny (pelos = v řečtině bahno) jsou vlastně zbytky rostlin – zejména vodních a šáchorovitých. Historický vývoj půd přírodní památky můžeme popsat takto: Nejdříve zde bylo jezero, v jezeře rostly výše uvedené vodní a mokřadní rostliny, a kromě jiného po těch rostlinách kdysi lezli různí vodní šneci, jejichž ulity zde posléze objevil Vojen Ložek. Právě díky němu a vodním šnekům víme, že zde bylo jezero. Dnes na slatinných půdách rostou unikátní společenstva vlhkých luk. Množství upolínů a vstavačů májových je zde odhadováno na stovky jedinců. Libunecká slatina byla využívána ke koupelím a jako teplé i studené zábaly v blízkých lázní v Železnici. JZD Libuň v osmdesátých letech minulého století těžilo cca 1000 m3 tohoto materiálu ročně.
