Český ráj sever II.
Tadeáš Hanke
- celým jménem Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke
- *** 6.12. 1761 Chřibská, † 31.10.1817 Cochabamba (Bolívie)
**
Dnes téměř zapomenutý, neznámý a opomíjený, přesto velmi významný cestovatel, přírodovědec, botanik, lékař a etnograf, zvaný též „Lovec leknínů“ nebo „Český Humboldt“ se do historie zapsal hned několika činy, především sice cestovatelskými a botanickými, ale zdaleka nejen jimi. Vypustil u nás první montgolfiéru (balón), byl prvním Čechem na Aljašce (1791), Nové Guinei (1792), Novém Zélandu (1793), v Austrálii (1793), na Tahiti (1793), v Cuzcu (1794), první kdo pokořil Ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (1804), objevil chilský ledek jakožto vynikající hnojivo, významné jsou jeho etnografické poznatky o jihoamerických indiánech, desetitisícové muzejní botanické a etnografické exponáty zaslané do Evropy, množství botanických objevů, které jsou dnes již více méně zapomenuty. Jeden botanický objev ho však proslavil. Dokonce natolik, že je to jediný fakt, který o Tadeáši Haenkem veřejnost ví (pokud Haenkeho vůbec zná). Tadeáš Haenke roku 1861 objevil na řece Mamoré největší leknínovitou rostlinu světa – viktorii královskou, leknín, jehož obrovské listy unesou tříleté dítě.
Kromě muzeí je na ostrůvku mezi Malou Skálou a Líšným památníček tohoto úžasného vědce a člověka. Hranolovitý podstavec na pískovcovém stupni, ukončený koulí s nápisem Henke. V roce 1825 po smrti Haenkeho ho zde nechal postavit jeho přítel, krajan František Zachariáš Römisch.
Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady, jímž nebyl nikdo jiný než Haenkeův učitel Mikan. Podnikl několik botanických průzkumů a cest v Čechách a asi nejvýznamnější pěší a povozová cesta z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.
