Bitva u Třebele
Polní opevnění
Rychlé zdokonalování palných zbraní a zejména dělostřelectva měnilo podobu dosavadních fortifikačních systémů. Opravdový rozvoj především pevnostního stavitelství sice přišel až od druhé poloviny 17. století – připomeňme vedoucího vojenského odborníka v této oblasti, francouzského maršála de Vaubana (1633–1707), nebo nové pražské hradby s citadelou Vyšehrad – nicméně také při opevňování základních táborů a postavení jednotek před bitvami bylo třeba zohlednit technický pokrok.
Zbytky opevnění z roku 1647 zjištěné v terénu
Základním prvkem přechodných polních opevnění se staly tzv. bastiony, polygonální masivy, odkazující na původní středověké hradební bašty. Bastiony byly vzájemně propojeny přímými úseky zemních valů, kurtinami, před kterými byly vykopány široké příkopy s plochým dnem. Vzdálenost mezi jednotlivými bastiony se v této době pohybovala kolem 250 metrů. Zbytky opevnění švédského tábora jsou dodnes patrné na okraji lesa asi půl kilometru severozápadně od obce Zliv.
Schéma modelu reduty (opevnění 17. století). 1 – Příkop s plochým dnem, 2 – Bema (prostor mezi vnitřní hranou příkopu a vnějším valem) 3 – val 4 – koše naplněné hlínou a kamením 5 – střelecká lavice 6 – vytěžený materiál uvnitř opevnění
Na dobových rytinách v Theatrum Europaeum, zachycujících třebelské bojiště, vidíme soustavy malých uzavřených předsunutých opevnění na švédské i císařské straně, reduty. Nejčastěji se jednalo o stavby na půdorysu různých geometrických tvarů (čtverce, obdélníky, hvězdice, kruhy), opěrné body pěchoty a dělostřelectva. Pozůstatky švédských redut můžeme najít u Otína a Křínova, císařské u Svahů. Na základě předchozího výzkumu realizovala v letech 2002 a 2004 katedra Obecné antropologie FHS UK Praha ve spolupráci s občanským sdružením Pomozme si sami u Olbramova experimentální výstavbu modelu čtvercové reduty.
Obležení Chebu švédskou armádou v létě 1647
