Bitva u Třebele
Jezdectvo
Jezdectvo nabývalo v průběhu třicetileté války na významu, a tedy i početnosti. Podle výzbroje, výstroje i bojových úkolů se dělilo na dva základní druhy – těžkou a lehkou jízdu.
Kyrysníci byli od hlavy po kolena kryti plátovou zbrojí, po boku měli zavěšený meč, později palaš. Další výzbrojí byly dvě pistole s kolečkovým zámkem, uložené v typických kožených pouzdrech po stranách sedla.
Kyrysník. Kresba z roku 1644
Arkebuzíři (též zvaní karabiníci) měli z ochranné zbroje jenom přilbu a přední plát. Výzbroj sestávala vedle pobočné zbraně z krátké ručnice s kolečkovým zámkem, zavěšené na bandalíru, a pistole. Spolu s kyrysníky bojovali zásadně v sedle, nejpoužívanější taktikou byla tzv. karakola. První řada vypálila na nepřítele zhruba ze vzdálenosti 50 metrů a stáhla se na konec sestavy nabít, aby uvolnila místo další řadě. Švédové přinesli nový způsob boje, když spoléhali na útok v trysku s tasenými palaši.
Zvláštním druhem vojska na rozhraní jezdectva a pěchoty se stali dragouni. Bojovali jako řadová pěchota – mušketýři a kopiníci, čemuž byl přizpůsoben jak jejich výcvik, tak organizace či hodnosti. Koně používali pouze k přesunům, díky čemuž dokázali udržet tempo jezdectva. Postupem času byli využíváni také k nenadálým přepadům, spížování apod. Průzkum a rušivé akce v týlu nepřítele byly svěřovány nepravidelným jezdeckým oddílům, u císařských např. Chorvatům. Z pěchotních dragounů se časem vyvinul nový typ lehkého jezdectva. Francouzské slovo dragon představovalo výraz pro krátkou mušketu.
Dragoun. Kresba z roku 1616.
Základní organizační jednotkou jezdectva byl pluk o 500 až 1 000 mužů. Pluk se členil buď přímo na kompanie, nebo na taktické jednotky – eskadrony, zahrnující několik kompanií. Jezdecké sbory byly v bitvách nasazovány na křídlech bojových sestav. Náklady na jezdectvo byly ve srovnání s pěchotou minimálně dvojnásobné.
Jezdecká bitva 1640, autor Sebastian Vrancx
