Bitva u Třebele
Pěchota
Bitvy řídili generálové, ale vyhrávali žoldnéři. Voják představoval nákladnou investici. Náležel mu pravidelný měsíční plat. V tomto smyslu byla třicetiletá válka především ekonomickým problémem.
Již v průběhu 16. století spočívalo těžiště boje na pěchotě, která byla početnější než jízda. Během třicetileté války zaujímaly jejich šiky, uspořádané buď do hlubokých tercií ze dvou až tří tisíc mužů v šachovnicovém postavení, nebo v modernějším lineárním členění, lépe využívajícím palných zbraní, střed bitevní sestavy. Základ bojové taktiky pěchoty spočíval v součinnosti pikenýrů a střelců-mušketýrů.
Píky, až 6 metrů dlouhá kopí s malým hrotem a na spodním konci s kováním usnadňujícím jeho zaražení do země, v této době sloužily jak pro útočný, tak i pro obranný boj. Vojáci nosili částečné plátové odění a přilby s vysokým hřebenem, pobočnou zbraní byl kord. Málo početným druhem pěchoty byli rondašíři, jimž jako ochranná zbraň sloužil malý kulatý štít a k boji měli kratší píku a kord. Postupem doby však z bojišť zmizeli.
Voják s kopím. Kresba z roku 1623.
Mušketýři byli vyzbrojeni až 7 kg těžkou ručnicí s doutnákovým zámkem, jejíž účinný dostřel byl kolem 300 m. Na výstřel olověné kulky o hmotnosti 40 g se spotřebovalo zhruba 38 g střelného prachu. Pro boj muže proti muži byli vyzbrojeni kordem, často i dýkou, podpěrnou vidlicí pro stabilizaci muškety při střelbě, tzv. furketou, a nenosili ochrannou zbroj.
Mušketýr. Kresba z roku 1637.
Mušketýr při přípravě k výstřelu.
Při útoku jezdectva nebo po zkrácení vzdálenosti nepřátelských formací ustoupili mušketýři za pikenýry, kteří byli cvičeni na boj zblízka. Počátkem 17. století byl běžný poměr pikenýrů a mušketýrů 120 ku 160 v jednom pěším praporci. Základním správním tělesem byl pluk, čítající kolem 1 500 mužů, dělený na kompanie (setniny) a dále na čety a družstva. Velitelem a současně i majitelem byl plukovník (Obrist), často při skutečném velení zastupovaný jím jmenovaným důstojníkem se stejnou hodností.
